To je závod dvoučlenných týmů, kdy cílem je obejít 5 beskydských vrcholů a vrátit se po svých zpět na základnu. Startuje se v pátek ve 22:00 a limit pro zdolání tratě měřící přes 100 km je 34 hodin. Specifikum závodu je, že neznáte trasu předem, ale až na vrcholu se dozvíte, jaký vrchol bude následovat.

2015

„Důstojné rozloučení“

Rozhodnutí a příprava

Na letošní ročník 5ti beskydských vrcholů jsem se rozhodl koncem léta, kdy jsem byl v plném tréninkovém proudu na Beskydskou sedmičku. Když už trénuji, tak ať se to zúročí ve dvou závodech. Účast na závodě však nebyla až do počátku jistá, jelikož můj parťák Mirek čekal na výsledky svého zdravotního stavy po jedné kontrole. Ukázalo se, že jeho zdravotní stav mu umožní postavit se na start letošního 5BV – a tak asi týden před startem jsem se začal skutečně na závod těšit. A to i přesto, že od Beskydské sedmičky jsem téměř vůbec už netrénoval (jen jsem si byl asi 3x krátce zaběhat). Upokojoval jsem se výrokem Libora Uhra, že poslední měsíc před závodem už toho moc neuděláš, hlavní je odpočívat. No, ten odpočinek jsem strávil spíše prací na zahradě a stavbou plotu. Příprava spočívala hlavně v nabalení věcí. Pořídil jsem si 18l batoh, přece jen si všechno musíme na závodě tahat. Letos jsem si vzal náhradní tričko (nepoužil) a troje páry náhradních ponožek. Na jídlo jsem si nabalil 6 housek se salámem a sýrem (jednu jsem přinesl domů), 3 horalky (1 zbyla), 1 čokoládu, 5 balíčků miniklobásek (snědl necelé 2), několik – asi 5 muslityčinek (1 zůstala) a rozinky v čokoládě, které jsem asi cestou někde ztratil. Kromě toho jsem měl malou lékárničku s vazelínou, náplasti, nějaké ty ibalginy a obinadlo. Použil jsem jen vazelínu a tři prášky. Nejvíce však vážila voda – té jsem měl v camelbagu a třech menších PET láhvích 3,75 litru. Celkem batoh vážil něco málo přes 7kg.

Den D – jedeme na základnu

Místo základny mě moc nepotěšilo – Horní Bečva (70km od domova a špatné spojení), proto nebylo moc co řešit a byl jsem rozhodnut, že pojedu autem. V pátek po 18 hodině jsem jel pro parťáka a ještě další tři lidi (Vojtu a Filipa, kteří tvořili tým Jake a Tlusťoch, a Hanku, jež šla v týmu se svým strýcem z Jižní Moravy). Společně s věcmi moje Fabie pěkně „seděla“. Před odjezdem jsem ještě celou cestu i extrémní závod svěřil pod ochranu Nejvyššího modlitbou a Mirek přečetl z Bible Žalm 121 o tom, že můžeme pozvedat oči k horám (což tematicky sedí s 5BV) a o tom, že pomoc přichází od Hospodina, který učinil nebesa i zemi. Cesta na základnu ubíhala rychle, atmosféra byla dobrá, mluvili jsme o zážitcích z dřívějších ročníků 5BV a předávali si různé rady ohledně závodu. Kolem 19:45 jsme dorazili na základnu.

Před startem

Na základně jsme se šli nejprve zaregistrovat a přebrat trička. Potom jsem se převlékl do sportovního a šli jsme na tradiční guláš. Tam se mi stala nepříjemná věc – měl jsem s sebou nový mobil na dvě simkarty a podařilo se mi to zablokovat. Měl jsem dát vědět manželce, že jsme dorazili a vůbec – mobil bez funkční simkarty je na dvě věci. Co na tom, že funguje jako baterka nebo foťák. Nakonec jsem to s pomocí manželky na dálku „opravil“, ale i tak – na předstartovní pohodě mi to nepřidalo. Po 21 hodině jsme si vyslechli informace před závodem a také krátké zamyšlení spojené s myšlenkami z Bible, jelikož organizátoři jsou také křesťané. Informace, která šokovala asi každého, byla o tom, že letos je poslední ročník 5BV. Ano, je to tak. Ve světle této zprávy jsem byl nakonec rád, že jsem se rozhodl letos jít. Posledních 5 minut před startem už jsme netrpělivě očekávali 22 hodinu, obálky s čísly startovních týmů byly připraveny. Pět, čtyři, tři, dva, jedna – je to tady – 13. (poslední ročník 5BV odstartoval).

1. vrchol: Ptáčnice (830 m n. m.), 21km, dosažen So 01:10, průběžné pořadí 17. – 18. místo

Prvním vrcholem byla hora zvaná Ptáčnice. Nevěděl jsem, o co jde, protože místní prostředí neznám (závod se z velké části odehrával spíše v Javorníkách, než v Beskydech), tak jsem hledal v mapě. Do 5ti minut jsme vyrazili po žluté značce z centra Horní Bečvy. Byla to ta závodní euforie, kdy je vše před vámi, přes 100km dobrodružství. Postupně jsme zrychlovali a předbíhali týmy. Pokud se dalo, po rovině či z kopečka jsme běželi. Letos poprvé jsem se cítil tak nějak unaven hned od začátku závodu. Do toho mě začal bolet nárt na levé noze – i když jsem povolil botu, bolest neustávala. To dobře začíná! Nicméně tempo držíme a postupně opouštíme civilizaci a dostáváme se na hřeben – po 4km jsme v sedle pod Kotlovou. Zbytek trasy po 1. vrchol je vlnící se hřebenovka,  takže střídáme běh s rychlou chůzí. Trasa vede přes Soláň, kde se v místním hotelu lidé baví, dále přes Vsackou Tanečnici a několik méně známých vršků. Neběží se mi moc dobře, ale věřím, že to přejde. Myslím, že se pohybujeme v první čtvrtině startovního pole. Počasí je typicky podzimní, 100% vlhkost, která by se dala krájet, mírně fouká – nic příjemného, ale v lesních úsecích je to v pohodě. Poslední kilometr před prvním vrcholem se mi vleče, potřeboval bych si už odpočinout. Deset minut po jedné hodině ráno jsme na Ptáčnici – později zjišťuji, že na výborném průběžném 17. – 18. místě. Na vrcholu si musím na chvilku sednout, sním housku, napiju se, promasíruji chodidla a začínám se klepat zimou. Musíme vyrazit dál.

2. vrchol: Stolečný vrch (962 m n. m.), 42.5km, dosažen So 05:49, průběžné 33. – 35. místo

Druhý vrchol je až na česko-slovenské hranici za Kohútkou. Vyrážíme po červené směrem na Vsacký Cáb – málem bychom šli špatně, protože v mé mapě byla tato trasa žlutá, ve skutečnosti žlutá vedla úplně jinde. Organizátor nás však upozornil, že tam bychom došli jinde. Sestup nebyl pro mě příjemný – bolest nártu (a již se začalo ozývat i koleno) nepolevila, ale stále jsem šel jakž takž rychle. Cestou jsme našli pláštěnku, kterou Mirek ochotně donesl až ke druhé kontrole. Cesta dále vedla po zelené značce až do obce Halenkov a sedmikilometrové klesání se mi dost táhlo. Příjemným osvěžením byla studánka, ze které jsem se napil. Běžet se mi nedalo. Tak jsme šli. Díky tomu nás pár týmů předběhlo. Cesta pomalu sestupovala do civilizace, domy přibývaly, občas zaštěkl pes. Někdy po půl třetí ráno jsme dorazili do ztichlé obce Halenkov. Tam už jsem si vzal první prášek proti bolesti. Dále jsme nepokračovali jako ostatní po zelené značce, ale šli po místní komunikaci, která byla kratší. Na zelenou jsme se potom napojily. Šlo se mi už trochu lépe. Pak nastalo první krátké zabloudění. Z asfaltové cesty měla zelená odbočit, ale spolu s asi 2 týmy jsme tu odbočku nějak minuli. Pokusil jsem se zprovoznit GPS na mobilu, ale signál veškerý žádný. Nakonec jsme po pohledu do mapy šli po asfaltové silnici a na zelenou se napojili později. Začalo asi kilometrové poměrně prudké stoupání na hřeben a česko-slovenskou hranici. Ke druhém vrcholu chybí ještě necelé 4km. Míjíme kříž u Malého Javorníku a procházíme přes Kohútku. Úsek jsme šli sami, více týmů asi volilo jinou trasu a napojili se na tu naši až těsně před druhým vrcholem u hotelu Portáš. Druhý vrchol dobýváme ještě za tmy (což nás nepsaně řadí mezi ty lepší závodníky) několik minut před šestou hodinou ráno. Stále se necítím úplně fit, jako bych byl nějak zmátořený – a to máme za sebou jen něco málo přes 40km.

3. vrchol: Kotlová (868 m n. m.), 61km, dobyt So 9:15, průběžné 21. místo

Ze druhého vrcholu jsme na rozdíl od většiny startovního pole zvolili sestup po staré zelené značce (která v mapě byla, ale v terénu už ne) – a tím jsme si, dle mého názoru, ušetřili nějaký ten kilometr. Stezka byla sice místy poseta větvemi a bylo jasné, že už se tudy nechodí, ale to nevadilo. Poměrně rychle jsme se dostali k první usedlosti, kde na nás štěkali psi, ale byli přivázaní. Pak jsme ještě kousek šli po štěrkové cestě, která se měnila v asfaltovku. A tehdy to nastalo – rozběhli jsme se! Svítalo, vlilo mi to novou sílu do žil a svalů a běželi jsme (takový ranní jogging). Cestou jsme se přehnali přes jeden tým, který byl očividně překvapen naším tempem. Doběhli jsme až k přehradě Karolinka, kterou jsme pak obešli zprava po žluté značce – pokud to nebylo do kopce, běželi jsme. Kolem půl osmé ráno jsme byli v obci Karolinka, a i když byl otevřený obchod, minuli jsme jej. Žádný tým kromě nás tu nebyl, což svědčilo o tom, že jsme na tom dobře (nebo že všichni volí jinou trasu – podle mě, delší). Prošli jsme probouzející se obcí, minuli jednoho teenagera, který si, ač neměl určitě 18, vesele kouřil a poslouchal přitom hudbu z mobilu. Postupně jsme opouštěli civilizaci, abychom po žluté značky došli opět na hřeben, kudy jsme šli v noci – na Soláň. Závěrečný kilometr byl pořádný výstup, ale mě to nevadilo. Hlavně že to nebyl nudný asfalt. V hotelu na Soláni opět bavící se lidé (otázka zda nonstop nebo už měli snídani) – bylo asi 8:30. Hřebenovkou jsme se klusem dostali až ke třetímu vrcholu, který jsme dobyli ve čtvrt na deset, což jsem určitě nečekal. Z druhého na třetí vrchol to byl pro nás asi nejrychlejší přesun, což se pozitivně odrazilo v pořadí, kde jsme atakovali opět první dvacítku.

4. vrchol: Bukovina (998 m n. m.), 73.5km, dosažen SO 11:53, 22. – 24. místo

Když jsme se dozvěděli jméno čtvrtého vrcholu a zjistili, že leží jen kousek (asi 12km) od trojky, nálada se mi ještě zlepšila. Navíc bylo možné jít přes základnu, kde jsem plánoval nejen nabrat vodu. Zvolili jsme v rychlosti sestup do Horní Bečvy z Kotlové po zelené značce, což se později ukázalo jako zbytečná chyba a prodloužení trasy asi o 2km (oproti tomu, kdybychom šli po žluté). Dolů jsme běželi, tempo bylo výborné. Poslední necelé 2km po asfaltu podél silnice už bylo horší. Na základně jsem si vyměnil ponožky, znovu namazal nohy, doplnil vodu a vyrazili jsme dále. Cestou jsem ještě jedl housku a čokoládu. Šli jsme do kopce po žluté k chatě Martiňák. Skloubit zpracování jídla s prudkým sestupem bylo dosti náročné. U chaty jsme se setkaly se dvěma dvojicemi, se kterými jsme došli až na čtvrtý vrchol. Cestou jsme zapnul mobil a informoval manželku o našem postupu – je to dobré, za chvíli jsme na čtyřce. Čas neukazoval ani poledne (to, kdyby mi někdo řekl před startem, nevěřil bych mu) a my jsme byli na předposledním vrcholu. Cítil jsem se fajn, energie byla a pořadí do 25. místa určitě také super (5BV poslední dobou chodili spíše lidé trénovaní s tím, že ví, do čeho jdou, jelikož nedokončilo jen 10 týmů – při mé první účasti na 5BV v roce 2010 to bylo tak 150 týmů – bylo ale hnusné, deštivé počasí). Euforii trochu ztlumil název posledního vrcholu – Lemešná. Ne že by se mi ten název nelíbil, ale spíše to, že pokud tam půjdeme, tak nás čeká i s návratem na základnu ještě téměř 40km. Bylo teprve poledne, sil bylo dost, takže jsme ani neřešili, jestli půjdeme, nebo ne, a vyrazili jsme na pětku.

5. vrchol: Lemešná (950 m n. m.), 94km, dobyt v SO 16:17, průběžné 23. místo

Na poslední vrchol jsme vyrazili s Mirkem ve velkém stylu. Běželi jsme – a i když jsme měli v nohách už skoro 100km, šlo to kupodivu dobře. Cestou jsme hned předběhli asi 3 týmy, se kterými jsme se potkali kolem 4. vrcholu a pak už jsme byli na dlouhou dobu (asi 2 hodin) úplně sami. Čekala nás nejprve poměrně dlouhá, ale zajímavá cesta po červené přes Mečovou, Kladnatou až k Hlavaté, resp. k mezinárodní silnici I/35 (z Rožnova na Bumbálku a dále na Slovensko). Díky běhu cesta ubíhala velmi dobře a rychle. Někde kolem Kladnaté jsem se napil ze studánky, resp. pramene – dobrá voda, mňam. Potom jsem našel i celkem drahou čelovku, kterou ztratil někdo z týmů před námi, tak jsem ji vzal a po skončen závodu se přihlásil majitel – tak jsem byl rád, že jsem takto mohl pomoct. To už jsme ale byli u silnice a čekalo nás asi ještě 11 km k pátému vrcholu. Cesta vedla nejprve po žluté směr Třeštík a rozhledna na Čartáku. Nahoru se šlo dobře, volal jsem ještě domů, že to vypadá nadějně (bylo asi teprve 13:50) a že bychom mohli končit mezi 20 a 21 hodinou. Také jsem se dozvěděl, že tým našich kamarádů „Jake a tlusťoch“ skončili po dvou vrcholech, kdy se dopravili na základnu, čím byli žel diskvalifikováni. Ale jejich časy na prvním a druhém vrcholu nebyly vůbec špatné. Těsně před Třeštíkem jsme potkali dvojici, která se již vracela z pátého vrcholu (mohl to být dle času tak pátý nebo šestý tým celkově). Na Třeštíku jsme pohledem do mapy zjistili, že to k pátému vrcholu je ještě kus cesty… Minuli jsme chatu Súkenická i rozhlednu na Čartáku a to se mi začínalo už pomalu, ale jistě táhnout. Stále jdeme po žluté a ještě jednou tolik (ne-li více) budeme muset ujít po červené, než dorazme na poslední vrchol. Došli jsme na rozcestí nad Bumbálkou, kde končila žlutá a konečně začínala ona červená – poslední úsek k 5. vrcholu. Jenže jsme zde udělali nepochopitelnou chybu. Místo vpravo jsme se dali vlevo, čili opačným směrem. To jsme si uvědomili až na hlavní silnici na Bumbálce. Zašli jsme si 0,5km tam a 0,5km samozřejmě i zpět. Mě to vytočilo, taková školácká chyba. Vysvětlením pro ni bylo, že na oznamovateli, který ukazoval ten správný směr, bylo napsáno něco jako „sedlo pod Lemešnou“ – čili jsme si mysleli, že ta červená jde někde do údolí, proto jsme se vydali špatným směrem. Při návratu jsem vypustil několik nevhodných slov o tom, jak jsem „blbý“ a přemýšlel jsem o tom, že jsme ztratili minimálně nějakých 15 minut, a tím se zmenšil náskok, který jsme si vytvořili během. Pokračovali jsme tedy už po té správné červené asi 2km k místu zvanému u tabulí, kde byl památník na oběti války. Tam jsem pocítil, že mě opouští síla, pátý vrchol stále asi 4km před námi, začíná se ozývat psychika.. Tento úsek byl pro mě jednoznačně nejhorším z celého závodu. Cítil jsem, že energie z jídla se už jaksi netransformuje do svalů – sice jsem necítil ostrou bolest, ale běžet se nedalo. Poslední úsek se mi zprotivil ještě více, když asi po 1,5km u turistického oznamovatele „Pod Oselnou“ zjistil, že to je ještě hrozných 3,5km plus něco v rámci odbočky na vrchol. Cesta se mi neskutečně táhla, psychicky jsem si sáhl na dno, zvláště při představě, že se musíme stejnou cestou vracet zpět a do cíle to bude ještě okolo 20km (což je pro průměrného turistu skoro celodenní výlet). Z úst jsem v této chvíli vypouštěl nepublikovatelné výrazy, které byly odrazem mého nitra. Možná jediné, co mě drželo jít dál, byla představa toho, že se uvidím v posteli a ještě předtím se najím hranolek a smaženého sýra! Mému stavu nepomohlo ani jistě dobře míněné povzbuzování od týmů, jež se už vracely, když opakovaly pořád to stejné „už je to jen kousek“. Když jsem tuto odpověď slyšel už od třetího člověka, věděl jsem, že ten první měl pod představou „kousek“ jinou vzdálenost. Mě se v tu chvíli zdál každý metr jako věčnost. Nicméně dobelhal jsem se na pátý vrchol – unavený, psychicky nahlodaný. Objektivně ve velmi dobrém čase – nebylo ještě půl páté a poprvé v životě na 5BV jsem zdolal pátý vrchol ještě za světla! Na vrcholu foukalo, ale musel jsem si alespoň na 5 minut odpočinout. Něco jsem pojedl, vyměnil baterky v čelovce, protože už bylo jasné, že na základnu dorazíme za tmy. Seděl jsem a rozklepala mě pořádná zima. Bylo proto nutné vstát a jít. Poprvé v závodě jsem si také nasadil bundu (do té doby jsem měl jen 2 funkční trička s dlouhým rukávem a vestu).

Cíl – základna ZŠ Horní Bečva, 111 km, dosažen v SO 19:45

Chvilkový odpočinek mi trochu pomohl, takže cestu z posledního vrcholu jsem zahájil slušnou chůzí. Na běh jsem však neměl sil. Psychika se také zlepšovala, ale šlo to postupně. Opět nejhorší byly ty cca 4,5km k hlavní silnici a památníku. Nicméně už jsem se vracel zpět, tak to bylo lepší než cesta tam. U památníku mi Mirek bodl, když mi dal energetický nápoj (jehož přínos jsem potom skutečně ocenil). Po krátké zastávce jsme pokračovali dále po červené – jedno z posledních stoupání v závodě, avšak do kopce se mi šlo dobře. Došli jsme tak až na rozcestí nad Bumbálkou, kde jsme se napojili na žlutou značku, jež vedla až k hlavní silnici směřující na Bečvu. Bylo ještě světlo (což jsem nečekal, že zajdeme až sem za světla) – a dokonce nás tma zastihla až za Třeštíkem, tedy asi 1,5km před hlavní silnicí. S námi šla jedna dvojice, která nás při sestupu k silnici předběhla. Nevadilo mi to. Šel jsem jaksi setrvačností, ale vědom si toho, že každý metr jsme blíže k cíli, mě motivoval. Asi v 18:45 jsme opustili les a vyšli na mezinárodní silnici. Do cíle chybělo asi 7km. Po 100km je i to dost, ale už se na základnu nějak dovalím. Volám manželce, že se blížíme k cíli a spojuji se i s Hankou, abych zjistil, jak je na tom její tým – vracejí se z třetího vrcholu na základnu. Odvoz si už domluvila, takže zpět pojedeme s Mirkem sami, protože naši další dva kamarádi z týmu 123 už jsou dávno doma. Zkouším z posledních sil běžet. Chvíli to jde, avšak je to spíše takový poklus. Cesta se táhne. Za každou zatáčkou již očekávám ceduli s nápisem Horn Bečva – a pořád nic. Jdu, čumím na bílou čáru a myslím na to, že poprvé dojdu do cíle tohoto závodu ještě v sobotu! A navíc v pro mě luxusním čase. Mirek s během nemá problém, tak mi odběhl, abychom se zase na začátku obce potkali. Do cíle chybí něco přes 2,5km. Jdeme, pozitivní je to, že za námi nejsou žádné čelovky! Jdu už setrvačností, poslouchám zvuk tyček odrážejících se od betonu. Vidina cíle motivuje, za námi stále nikdo, takže to vypadá, že si současnou pozici udržíme. Poslední metry, vidíme školu, vstupujeme do tělocvičny, jdeme rovnou ke stolku organizátorů, kde v čase 19:45 končíme závod Pěti beskydských vrcholů. Zaplaví mně obrovská radost, úleva a euforie. Ta je umocněna tím, že naše konečné umístění je 27. pozice, tedy nejlepší ze všech 5ti ročníků, co jsem šel (2009 – 2012 a 2015).

Závěr

Po převzetí diplomu jako ocenění za sportovní výkon jsem si šel dát sprchu a pak polévku a kávu. Užíval jsem si „pozávodní“ atmosféru. Mirek mě pak pozval na kofolu a smažák s hranolkami – díky mu za to. Můj parťák opět podal výborný výkon a nebýt dvou mých krizí, kdy se nedalo prostě běžet, bychom mohli skončit i v první dvacítce. Ale i tak jsme byli s výkonem maximálně spokojeni. Vždyť i mé nejlepší odhady směřovaly k tomu, že pokud závod zvládneme do půlnoci, tak to bude super. Čas 21 hodin a 45 minut tento odhad ještě překonal. Po dobrém jídle a popovídání si v restauraci s ostatními závodníky jsme sedli do auta a odjeli domů. Při řízení jsem nepociťoval únavu, takže i obavy z toho, zda budu schopen po závodě a probdělé noci řídit, se rozplynuly. Před 23 hodinou v sobotu jsme byli doma. Letošní ročník 5BV byl dle organizátoru (alespoň na čas) poslední – o to více jsem rád, že jsem na něm mohl být. Myslím, že to bylo důstojné rozloučení. Děkuji parťákovi Mirkovi Marťákovi za podporu při závodě a také mojí ženě, která má pochopení pro tento můj koníček „honění se po horách“.

Statistika:

Číslo a název týmu: 194. GENESIS

Členové týmu: Ondřej Šimik, Miroslav Marťák

Čas na trati: 21 hodin a 45 minut

Pořadí: 27. místo ze 153 týmů

Časy na vrcholech a ušlé vzdálenosti:

1. Ptáčnice – SO 01:10, 21km;

2. Stolečný vrch – SO 05:49, 42,5km;

3. Kotlová – SO 09:15, 61km;

4. Bukovina – SO 11:53, 73.5km;

5. Lemešná – SO 16:17, 94km;

Cíl (Horní Bečva) – SO 19:45, 111km.

5bv-2015-mapa