POPRVÉ NA BESKYDSKÉ SEDMIČCE

Úvod

Reportáž z mé první účasti na závodě Beskydská sedmička jsem nenapsal hned po závodě, ale aby byl přehled mých ultramaratonů kompletní, rozhodl jsem se alespoň pro stručnou rekapitulaci. Některé výrazné momenty nelze zapomenout ani po dvou letech.

Před startem

Když jsem minulý rok došel závod 5 beskydských vrcholů až do cíle, řekl jsem si, že 4x za sebou to stačilo. Doslechl jsem se však o dalším extrémním závodě, kterým je Beskydská sedmička. V roce 2013 jsem se rozhodl, že to zkusím. Za parťáka jsem poprvé zvolil Mirka Marťáka, o kterém jsem věděl, že běhá (účastnil se s námi již tří závodů 5BV), a tak volba byla jasná. Před závodem jsem chtěl trénovat, ale jaksi mi to nevyšlo. Sice jsem na začátku roku, někdy na jaře možná něco zaběhl, ale ne tolik, aby se tomu dalo říkat trénink na takový extrém, jakým je B7. Nicméně první zářijový víkend roku 2013 se přiblížil a už se nedalo couvnout. Na registraci, která byla ve Frenštátě pod Radhoštěm jsme dojeli autem (auto jsem tam nechal, zpět jsem chtěl řídit). V klidu jsme se zaregistrovali a pak šli sledovat program na náměstí. Po 18 hodině jsme v průvodu asi 1500 lidí vyšli z náměsti směrem nádraží ve Frenštátu. Dva vlaky o 8 vagonech se zaplnily závodníky a jeli jsme směr Třinec. Nově otevřená zastávka Třinec-centrum byla blízko náměstí Svobody, odkud velkolepý závod startoval. Šli jsme to poprvé, nevědouc, co od toho čekat, nicméně vzhledem k tomu, že jsme zvládli 5BV, jsme se zas za takové outsajdry nepovažovali.

Průběh závodu

Alespoň stručně bych chtěl popsat významnější momenty závodu, jak jsi je po více než dvou letech pamatuji. Startovali jsme odzadu a postupně se prodírali startovním polem kupředu. Pod Javorový jsme i místy klusali. Trasa pak vedla po sjezdovce, kde už jsem cítil, jak se zadýchávám, ale šel jsem. První vrchol Velký Javorový jsme zdolali někdy okolo půlnoci. Pokračovali jsme po hřebenovce na Ropici (na rozdíl od trasy sport, která šla ještě do Řeky). Pak následoval seběh do Morávky – to jsme fakt běželi. Vzomínám si však, že už jsem při doběhu do Morávky měl dost a byl jsem rád, že je občerstvovací stanice. V Morávce jsme byli v So 1:13. Něco málo jsme pojedli a hurá dále na sjezdovku Sviňorky. Tam jsem cítil, jak se ve mně bije trávení a prudký výstup. V roce 2013 šla i kategorie hobby přes vrchol Travného. Pamatuji si, že nahoru se mi to táhlo, ale šlo to, zato zpět onen prudký sestup mě stál hodně sil. A hlavně se ozvalo koleno. Už tehdy jsem myslel, že je konec. Ale nějak jsem se dobelhal na další občerstvovací stanici v Krásné, tuším, že to bylo někdy okolo 3:15 ráno. Byla strašná zima, ale musel jsem ošetřit nohy – tehdy jsem ještě prsty oblepoval náplastí. Stoupání na Lysou horu se táhlo, trvalo nám to asi 2 hodiny, ale v 5:07 jsme dobyli nejvšší vrchol Beskyd. Díky zimě jsme se nezastavovali. První část sestupu se ozývalo koleno, ale později pak přišla únava. Na Lukšinci jsem prostě musel asi na 5 minut zastavit. To, co se dělo pak, ale bylo neočekávané. Do žil se mi vlila energie a do Ostravice jsme běželi. Byli jsme tak někdy před po 7:00 ráno. I výstup na Smrk, i když byla ranní únava, šel vcelku dobře, myslím, že jsme tam byli někdy kolem 9:15. Situace se zhoršila cestou ze Smrku do Čeladné – dlouhá, táhlá cesta, bolelo mě koleno. Tak jsme se díky mě na občerstvovačku u chaty Dukla dostali někdy po 11 hodině. Dal jsem si zelnou polévku a párek a pak krokem podobným kachně jsem vyrazil dál. Horší část závodu však byla před námi. Psychika se dostavila při táhlém, dlouhém stoupání po asfaltovce na Čertův mlýn, kolem Kněhyně. Dříve jsem tam nešel, tak jsem nevěděl, co bude. Táhla se i traverzová cesta od Kněhyně na Čertův mlýn. Navíc mě tam rozbolelo opět koleno. Při sestupu z Čertova mlýna na Pustevny si pamatuji, že se Mirek udeřil hlavou do větvě spadlého stromu – až do krve. Měl však šátek, tak krvácení přestalo. Někdy tam jsme se rozhodli, že hlavně díky mému koleni, které bolelo, půjdeme zkrácenou trasu z Pusteven přímo na Radhošť. I když čas na to sejít do Ráztoky by byl, ale bylo by to zbytečné trápení. Na Pustevnách jsme mohli být okolo 14 hodin. Pokračovali jsme na Radhošť, kudy proudily davy turistů – jejich trasa měřila cca 4km, my už šli 16 hodin a v nohách měli tak 70km.. Z Radhoště se i přes bolest šlo jakž takž na sedlo Pindula, kde byla poslední občerstvovací stanice. Čekal nás poslední vrchol – Velký Javorník, kde jsme přišli v 18:38 – už se pomalu začínalo šeřit. Cesta na Javorník, i když to byl de facto nejmenší kopec, byla náročná, sil už moc nebylo. Ale nejhorší úsek pro mně byl sestup z Javorníku. Koleno bolelo jak prase, musel jsem jít chvílemi i pozadu, abych mu ulevil. Hlemýždí chůze nás hodila o řadu míst doazdu, jelikož nás předešly týmy, co šly normálně, nebo dokonce i běžely (tehdy jsem moc nechápal). Nicméně těsně před 20 hodinou jsme dorazili do cíle. Byl jsem rád, že jsme to na poprvé zvládli. Byť se zkrácenou trasou. Díky tomu jsme však mohli skončit relativně brzy a měl jsem akorát tak dost energie, abych neusnul za volantem cestou domů, kde jsme se vypravili hned potom, co jsme si vychutnali atmosféru v cíli a občerstvili se v gastro zóně – ó jak ta klobáska chutnala!

Statistika

Start Třinec: Pá 22:04

Morávka: So 1:13

Lysá hora: So 5:07

Javorník: So 18:38

Cíl Frenštát pod Radhoštěm: So 20:04

Tým č. 776: GENESIS (Miroslav Marťák a Ondřej Šimik)

Čas v cli: Sobota 20:04:21

Čas na trati: 21 hodin 59 minut a 56 sekund

Pořadí v kategorii hobby celkově: 486. místo (z 1062 týmů)

Pořadí v kategorii muži 40-50 let: 111. místo (ze 199 týmů)

776-b7-2013-page-002