MOHUTNÝ FINIŠ

Příprava

Je známo, že na závod typu Beskydská sedmička není radno podcenit přípravu. I když letošní rok nebyla úplně systematická, byla asi nejlepší za poslední tři roky. První tři měsíce (leden – březen) jsem skoro denně běhal asi 10km, pak přišla s jarem pauza. Čas jsem věnoval rekonstrukci domku a zahrady. S příchodem prázdnin jsem si uvědomil, že B7 je za dveřmi, a tak jsem začal znovu běhat, a to i v horském terénu, dokonce i na dovolené v Řecku jsem 3x vyběhl na jeden kopec i v šílených vedrech. Od srpna jsem pak asi 10x trénoval výstupy a seběhy na sjezdovce na Javorovém a udělal 3 asi 20km okruhy přes první dva vrcholy B7. Něco jsem natrénováno tedy měl, ale určitě ne tolik, kolik bývá odborníky doporučováno.

Před startem

I letos jsem se přihlásil se stejným parťákem jako loni – Mirkem Marťákem. Na registraci do Frýdlantu nad Ostravicí jsme jeli autem, v pohodě se zaregistrovali, vyzvedli tašku s novým tričkem B7 (funkční triko), tipli si, kolik závodníků letos dojde a podívali se na show v Le parkouru. Pak následovaly ještě poslední přípravy doma, kontrola povinné výbavy, nachystání nějaké té svačinky a před 21 jsem vyrazil na vlak, kde jsem se potkal s Mirkem. Do Třince to máme 10 minut, takže jsme 21:34 vystoupili na zastávce Třinec-centrum. Už zde bylo jasné, že se dnes v Třinci děje něco zvláštního. Ostatně zvuk a tisíce lidí na náměstí Svobody jednoznačně znamenaly, že je tu další ročník Beskydské sedmičky!

Start – Třinec Pá 4. 9. 22:00

Na náměstí Svobody v Třinci, kde závod startoval, jsme dorazili asi 15 minut před desátou večerní. Tentokrát jsme se nechtěli prodírat po startu davem závodníků, a tak jsme se snažili vtlačit se hned za kategorii sport. Podařilo se, byli jsme hned mezi prvními závodníky kategorie hobby. Poslední informace před startem a modlitba požehnání od pana faráře, ve které vyjádřil díky za to, že můžeme absolvovat tento závod. Raritou bylo, že startoval i jeden nevidomý závodník – klobouk dolů (svůj plánovaný čas 22 hodin se svým parťákem hravě překonali a v cíli byli v 18:12 na 191. místě z téměř 1000 týmů). Zazněla také státní česká hymna. Se stoupajícím adrenalinem jsme odpočítávali posledních 5 minut, a přesně ve 22 hodin to celé vypuklo. Hudba, laserová show, ohňostroj a létající dron s kamerou – a 2788 (z toho 2010 v kategorii hobby) lidí se dalo do pohybu.

1.vrchol – Velký Javorový (Pá 23:24, 8.9 km)

Hned pár metrů po startu, kdy to bylo možné, jsme se rozeběhli. Dav závodníků se nekontrolovatelně řítil ulicemi večerního Třince, aby po pár set metrech vběhl do místního lesoparku. Běžel jsem za Mirkem a dával pozor na to, abych číslo 0820 (číslo našeho týmu) neztratil z dohledu. Cestou jsem zahlédl několik „fanoušků“ – spíše přiopilou mládež a dokonce jednoho velice podnapilého pána, který spal opřen přes zábradlí jednoho potoka – to, že kolem něj probíhá či prochází tisíce lidí, ho nechalo úplně chladným. Po výběhu z lesoparku jsme křižovali silnici I. Třídy, kde policie na několik desítek minut zastavila provoz. Pokračovali jsme v běžeckém tempu přes místní část Třinec – Oldřichovice a většinou jsme závodníky předbíhali. I když celé pole kolem nás mírně běželo. Jak jsme se blížili k horám, tak přibývalo skutečných fanoušků – místní „gorole“ fandili, což mi dodávalo energii. Doběhli jsme až ke stoupání těsně pod sjezdovku (5,5km) asi za 40 minut. Následoval první prudký výstup na Malý Javorový po sjezdovce. Šel jsem první, Mirek za mnou, já se cítil v pohodě, parťáka však braly křeče, jak jsem se později dozvěděl. Nicméně tempo bylo slušné a kotel fanoušků u vrcholu Javorového nás povzbudil. Připadal jsem si jako na olympiáděJ. Od chaty na Javorovém jsme během a místy rychlou chůzí (do kopečka) pokračovali v solidním tempu na první mezičas a zároveň první z osmi vrcholů. Počasí bylo super (ani zima, ani vedro) a tak jsme ještě před půl dvanáctou poprvé „pípli“ (přiložili čip na čtecí zařízení měřící mezičasy).

2.vrchol – sedlo Lipový (So 0:26, 14.9 km)

Z Javorového následoval velmi rychlý seběh na první občerstvovací stanici do Řeky. Celkem 4,3 km jsme zvládli v čase necelých 26 minut. Běželo se výborně – dolů to šlo samo. A to si ještě Mirek musel po cestě zavázat tkaničku. Tempo tedy slušné, bolest zatím veškerá žádná. Běželo se nejprve po lesní pěšině a žluté turistické značce a velkou část po zpevněné svážnicové cestě. V Řece (So 23:50, 13.2 km) bylo k dispozici jen pití (voda a energetický nápoj Nutrend). Jen jsme se napili a bez přestávky pokračovali na druhý prudký výstup – tentokráte po sjezdovce Řeka. Nešli jsme pod vlekem (jak jsem se domníval), ale středem sjezdovky (asi proto, že pod vlekem byly kameny a pořadatelé chtěli chránit účastníky od jejich sesuvu). Po sjezdovce se šlo úzkou vyšlapanou pěšinkou – všichni za sebou, dlouhý had závodníků. Předbíhat moc nešlo (pokud si ovšem někdo nelibuje v prodírání se vysokou trávou nebo maliním či ostružiním). Byli jsme ale v lepší polovině závodníků, takže tempo nás nějak nebrzdilo. Asi za půl hodiny byla sjezdovka dobyta a z vrcholu Příslop jsme lehkým seběhem směřovali na druhý vrchol pro naši kategorii Hobby – „Sedlo Lipový“. Ten jsme dobyli ještě před půl jednou. Týmy v kategorii Sport pokračovaly ještě na Ropici, my rovnou dolů do Morávky.

3.vrchol – Travný traverz (So 1:45, 23.2 km)

Do Morávky na druhou občerstvovací stanici jsme běželi. Byl to hezký seběh z velké části po lesní cestě, která nebyla extrémně kamenitá (to mám rád). Valili jsme tedy dolů, asi ve třetině trasy se k nám opět připojovaly týmy kategorie Sport vracející se z Ropice. Pohybovali jsme se v první stovce všech závodníků – a zde nebylo myslitelné z kopce jen jít. Poslední asi kilometr byl po asfaltu – a tak jsem byl rád, že to byl jen ten kilometr. Do Morávky jsme seběhli necelé 4 km za 26 minut a na první plnohodnotné (rozuměj s pitím i jídlem) občerstvovací stanici jsme byli ještě před jednou hodinou ranní (So 0:52, 17.4km). Zdrželi jsme se jen na napití a snězení několika kusů melounu a banánů. Pokračovali jsme na třetí vrchol, který pro kategorii Hobby nebyl tak úplně pravým vrcholem, ale jen nejvyšším bodem na traverzové cestě. Na vrchol Travného šli jen sporťáci (kvůli ochraně přírody). Nicméně nechci, aby to vyznělo, že třetí vrchol byl zadarmo. Z Morávky jsme šli už po třetí sjezdovce za sebou – Sviňorky. Toto stoupání však nebylo tak dlouhé a prudké jako předchozí dvě. Horší úsek byl pro nás monotóní asfaltová cesta nudně linoucí se okolo Travného. Zde jsme poprvé vnímali určitou únavu a já jsem vnímal, že mě studí kolena (měl jsem jen kraťasy a návleky na lýtka, takže kolena byla holá) – proto jsem si kolena na vrcholu namazal vazelínou, abych vytvořil jakousi izolační vrstvu (fungovalo to, ale ne celý závod). Po nudném, dlouhém stoupání jsme byli na třetím vrcholu 15 minut před druhou hodinou ranní.

4.vrchol – Lysá hora (So 3:50, 33.6km)

Trasa dále vedla opět dolů – do údolí obce Krásná. Dolů jsme opět běželi, ostatně jako i většina týmů, které se pohybovaly v tu dobu s námi. Necelý 4km běh nám trval 31 minut. Téměř všechny seběhy po zpevněných, nebo asfaltových cestách, jsem běžel za Mirkem dívajíc se tupě na jeho kmitající tenisky – ale pořád lepší než vidět nekonečně se táhnoucí cestu. V tomto ohledu byl lepší byť opatrnější závěr tohoto seběhu do Krásné, který byl prudký. Na občerstvovačku v Krásné jsme dorazili uprostřed noci (So 2:16, 27.5km). Zde jsme viděli, jak se na kameru natáčel rozhovor s průběžně prvním ženským týmem (nakonec skončily ve své kategorii druhé asi o 10 minut za námi). V Krásné jsme se zdrželi asi 5 minut, doplnili energii ovocem a poprvé jsem také doplnil camel bag vodou. Čekalo nás jedno z nejdelších stoupání – na Lysou horu. První necelý kilometr po silnici a pak táhlé stoupání. Šli jsme středním tempem, zatím asi nejpomaleji, ale adekvátně tomu, že jdeme na nejvyšší horu Beskyd s asi 900 metry převýšení. Cestou jsem napočítal asi 10 Hobby týmů, kteří nás předběhly. Nicméně do konce závodu chybí ještě více než 50km, tak v tuto chvíli to nemusí nic znamenat. Už víme jistě, že na Lysé letos východ slunce neuvidíme (což je paradoxně dobrá zpráva). Když míjíme Malchor, spatřujeme na posledním kilometru světýlka od čelovek závodníků, kteří vystupují na Lysou před námi. Obdivuji chodníky – takřka kamenná dlažba – jež vedou na Lysou a pak i z ní. Před 4 hodinou ranní dobýváme nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. Na vrcholu si promažu choulostivá místa, abych je tak chránil před opruzeninami a Mirek zjistí, že je 8°C. Fouká jen velmi lehký vítr, takže zima není. Ačkoliv je to již čtvrtý vrchol, nemáme ještě ani polovinu závodu za sebou. Dobrá zpráva je, že zatím máme čas mnohem lepší, než jsem plánoval (asi o hodinu).

5.vrchol – Smrk (So 7:16, 46.1km)

Z Lysé hory sestupujeme v poměrně svižném tempu po chodníku z kamenů – nechápu, jak se to někomu může chtít takto dláždit. Navíc se do děr mezi kameny zapichávají trekové hole. Jen jaksi v podvědomí jsem koutkem oka vnímal osvětlené údolí, spíše jsem se soustředil na šutry pod nohama. Sbíhali jsme nejprve po červené na Lukšinec a odtud po zelené na Albínovo náměstí. Závěrečný úsek byl kus po zpevněné cestě a pak kolmo lesem. Nejhorší byl pro mě asi poslední necelý kilometr opět po asfaltu, kdy se už projevila (po cca 40km) únava nohou ze seběhů – a to až tak, že jsem nechtěl běžet. Takže posledních 400 metrů to už byla taková klátivá rychlochůze. Drtila mě představa, že ještě nemáme ani polovinu závodu za sebou. I přesto jsme však měli velmi dobrý čas, stále byla ještě tma. Ve škole v Ostravici, kde byla další občerstvovací stanice, jsme byli v So 5:07 (40.5km). Byla to naše první delší zastávka (necelých 15 minut). Mirek mi donesl polévku, zatímco jsem si promazával vazelínou nohy a poprvé měnil (preventivně) ponožky. Pomalu padala i únava, nohy tak nějak celkově bolely. Chvilka sezení však trochu pomohla, dočepovali jsme pití a před půl šestou jsme vyrazili na Smrk. Už se rozednívalo a Smrk byl v dálce vidět jako obrovská hora – o to horší to bylo pro psychiku. I po pauze jsem byl nějaký zmátořený, unavený. Chůze do kopce pro mě byla lepší než seběhy. Cesta na Smrk (možno ji také nazvat cestou na „Smrt“) se dala rozdělit do dvou nepříjemných částí. První velmi nudná asfaltová cesta, při níž jsme usínali, druhá šílené stoupání (kolmo na vrstevnice) – zde jsme se alespoň probrali z mikrospánku. Aby byl tento úsek ještě „příjemnější“, tak začalo mírně pršet. Až ve třetí třetině cesty na Smrk se tempo začalo zlepšovat (asi zabrala polévka) a traverz pod vrcholem Smrku jsme šli rychlou chůzí. Poslední kilometr stoupání se vždy jeví jako tři, a nejinak tomu bylo i tentokrát. Nicméně tempo se zrychlilo, tak to šlo. Na Smrku oproti minulému roku skoro nikdo nebyl, jen zima, deštivo a větrno. Tak jsme asi čtvrt hodinu po 7 ráno „pípli“, vzal jsem si jen banán v čokoládě jako energii a vyrazili jsme dál. Už konečně máme více než polovinu za sebou, ale pořád ještě 40km nás čeká.

6.vrchol – Čertův mlýn (10:11, 60.2km)

Ze Smrku jsme to pomalu rozeběhli směrem Čeladná. Ono to zase není tak blízko, protože první část této trasy se běží vlastně opačným směrem – Polana. Ale běželo se mírným tempem, nejprve pozvolné klesán z vrcholu, pak kolem chaty Hubertky – tam už byla lesní cesta, která se mi táhla. Polana pořád nikde. Ke konci už jsem nemohl moc běžet, a tak jsem byl vděčný za chůzi ve strmějším kopci u Polany. Další téměř 4km úsek po monotónní lesní cestě směr Čeladná nemám rád. A nezměnilo se to ani nyní. Ne moc s chutí jsem se rozběhl (Mirkovi běhy z kopečka nedělaly problémy) – no bylo to něco mezi rychlou chůzí a pomalejším během. Do toho deštík. Ten však nevadil, stejně jsem byl zpocený. Posledních 500m před občerstvovačkou v Čeladné u chaty Dukla jsem už odmítl běžet – nohy tak nějak celkově bolely a došel jsem. V 8:25 jsme byli v Čeladné (53.9km). Zde jsme se zdrželi 20 minut. Mohlo by se zdát, že to je zbytečná ztráta času, ale pauzu jsem potřeboval. S radostí jsem si dal kofolu a párek. Mňam! Potkali jsme tam Mirkova kamaráda – divák (se kterým jsme se ještě několikrát setkali) a zjistili jsme, že se pohybujeme okolo 20. místa v naší kategorii (muži 40-50 let). Po „snídani“ nás čekal pro mě jeden z psychicky nejhorších úseků – stoupání na Čertův mlýn po nekonečně dlouhé asfaltovce obepínající Kněhyni. Pomohl mi Mirek v tom, že jsme spolu poslouchali mp3, a tak jsem jen do rytmu píchal holemi a šel tvrdě, poměrně rychle a samozřejmě rytmicky. Hudba nám pomohla předejít pár týmů. Když skončila asfaltová cesta, šli jsme traverzovou cestou kolem Kněhyně na Čertův mlýn. Povrch lepší než asfalt, ale monotóní a hlavně dlouhé šíleně. Ukazatele km na kilometrovníku určitě lhaly (např. když Pustevny byly značeny 4,5km a my ušli 3km a ono na Pustevny stále zbývalo 4km). Nicméně šli jsme to svižným krokem a sami – nikdo před námi ani za námi. Čertův mlýn jsme tak dobyli něco po 10 hodině dopolední. Tento vrchol je pro mě na trase jakýmsi psychickým mezníkem, kde si vždy řeknu, že to už dojdu. Na vrcholu ale již beru první prášek proti bolesti kolen. Bolest není ostrá, spíše taková celková únava, ale i s tím se běhá těžce.

7.vrchol – Radhošť (So 12:35, 70.3km)

Z Čertova mlýna jsme postupovali středním tempem – kolena mě bolela, ale rychlá chůze to byla. Míjeli jsme závodníci, co šla dokonce pozadu, aby ulevila bolesti kolen. Cesta na Pustevny se mi zdála opět nekonečná. Vzdálenosti na turistickém značení tu asi opravdu někdo čísluje nějak divně. Nicméně za 36 minut jsme dorazili na Pustevny (So 10:48, 63.6km), kde se nacházela první občerstvovací stanice se slanou nabídkou (rozuměj chléb se salámem, zelí, škvarková pomazánka) – jaký balzám pro tělo. S chutí jsme se do toho pustili a vzali si pár kousků. Také jsem v rychlosti zkontroloval nohy, doplnil pití a vyrazili jsme dále. Raději bych tu však seděl. Prášek proti bolesti nějak nezabíral. Sestup do Ráztoky byl mým nejhorším zážitkem z celé trasy. První část – prudší – jsem ještě jakž takž překonával bolest kolen, ale pokus o běh na asfaltovce před kontrolou v Ráztoce bylo hotové peklo. Snažil jsem se běžet, ale moc to nešlo, ve tváři jsem měl hrozný výraz připomínající člověka, kterého mučí. Toho si všimli i organizátoři na Ráztoce, kde jsme „pípali“ v 11:27. Prý jestli nepotřebuji pomoc. Jo, potřeboval bych lanovku na Radhošť, ale to bych Mirkovi nemohl udělat. Záviděl jsem lidi, co se vyváželi lanovkou na Pustevny, zatímco já tu už přes 12 hodin šlapu. Jediné, co mě v té chvíli drželo nad vodou byla vidina toho, že se klesání opět změní ve stoupání. Do kopce se mi jde mnohem lépe. Stoupán na Radhošť jsme si první kilometr po asfaltové cestě zpestřili opět hudbou. Potom již po zelené turistické značce jsme stoupali každý vlastním tempem, do kopce jsem šel rychleji než Mirek – alespoň tak. Cesta se mi zdála opět nekonečná. Nevím, čím to je, ale když se řekne 5 kilometrů, tak to vypadá jinak, než v terénu. Navíc, když jsme došli na hřeben, tak ještě stovky metrů na samotný vrchol zbývaly. Organizátoři nás pochválili, že prý v poledne na Radhošti je super. Mně to ale tak nepřipadalo, nohy mě bolí, do cíle ještě 16km – fakt super. Dal jsem si tedy u kostelíku Cyrila a Metoděje druhý prášek od bolesti s vírou, že zabere lépe než ten z Pusteven.

8.vrchol – Velký Javorník (So 14:23, 79.8km)

Zabral. První metry sestupu z Radhoště sice nebyly nic moc, ale postupně se to zlepšovala a má klátivá chůze přešla do chůze rychlé a pak i do běhu. Ale to až tak po 2km, někde okolo Černé hory při sestupu na sedlo Pindula. Řekl jsem si, že prostě zkusím běžet – a ono to šlo. S Mirkem jsem to nekonzultoval a utekl jsem mu. Asi nechápal, co se se mnou děje. Mohl jsem si dovolit dokonce i hygienickou přestávku. Když mě doběhl, běželi jsem dále spolu a předbíhali jeden tým za druhým. Tempo bylo fakt luxusní. Na poslední občerstvovačku na Pindule jsme v podstatě sprintovali. Mirkův kamarád, který tam opět jako divák byl, se nestačil divit. Pochutnali jsme si na kofole i škvarkové pomazánce se zelím, do toho 2 ionťáky, podruhé a naposled jsem preventivně převlékl ponožky, vzal si třetí prášek a motivování dobrý časem – na Pindule 13:24 (75.3km), jsme vyrazili v ostrém tempu na poslední vrchol. Ještě jsem volal manželce a taky našemu odvozu Lukášovi, že bychom do 16 hodin mohli být v cíli – což vypadalo na úžasný čas. Že to bude ale mnohem lepší, jsem tehdy ještě netušil. Na Javorník jsme stoupali rychle, jako bychom neměli v nohách přes 70km, dokonce rovinky jsme běželi – a předbíhali tak další týmy. Dotáhli jsme se tak na čísla, která jsme někdy za Čeladnou ztratili. Na Javorník jsme tak přišli na necelou hodinu (58 minut – od toho je třeba odečíst ještě pár minut na občerstvovací stanici na Pindule) – pro nás velmi dobrý výkon. Na vrcholu jsem si dal preventivně ještě poslední tabletku, protože jsme měli v plánu do cíle běžet. Posledních asi 6km do cíle – to už zní dost dobře!

Cíl – náměstí Frenštát pod Radhoštěm (So 15:00, 86.4km)

Skutečně jsme z vrcholu Javorníku až na náměstí běželi. Dokonce i prudký kopec v první části jsme letěli jako o závod a předbíhali několik týmů. Mirek mi řekl, že úplně „lyžuju“. A tak jsem lyžoval po kamenech s vidinou klobásy v cíli. Po prudkém seběhu jsme ještě zrychlili a asi 3km před cílem předběhli dalších několik týmů. Někteří z nich se za námi rozběhli, ale my v tempu nepolevili, ba naopak, takže jsme jim unikli. Tento šílený seběh z Javorníku (který byl jen o pár minut horší než nejlepších týmů vůbec) nás posunul o dost míst nahoru. Poslední kilometr před cílem jsme si už vyloženě užívali, nechápali, že ve tři hodiny odpoledne závod končíme. Za aplausu diváků jsme vybíhali cílovou rovinku na frenštátské náměstí – poslední pípnutí a pak už jen výstup na pomyslnou K2, kde jsme za odměnu dostali ručně vyráběný přívěšek na krk. Skutečně nečekaný závěr nám vynesl zlepšení oproti minulému roku o 2,75 hodiny!! Posun směrem nahoru byl také, ale jen o 20. míst, z čehož je patrné, že konkurence sílí a rok od roku to je náročnější. I tak ale celkové 67. místo v kategorii Hobby a 22. místo v podkategorii muži 40-50 let, je pro nás velmi pěkný úspěch.

Statistika na závěr

Tým č. 0820 (Ondřej Šimik a Miroslav Marťák)

Čas: 17 hodin 00 minut 58 sekund

67.místo v kategorii Hobby (celkem 962 týmů, do cíle došlo bez diskvalifikace 719 týmů)

22. místo v podkategorii Muži 40-50 let (celkem 189 týmů, do cíle došlo bez diskvalifikace 154 týmů)